Lesba… lesbička… nebo snad lesbičanka? Kde jsme vlastně přišli*y k těmto slovům a jak je používat dnes?
Slovo lesba vzniklo z názvu řeckého ostrova Lesbos, rodišti básnířky Sapfó, která žila v 7. století před naším letopočtem. Tato umělkyně se proslavila svou poezií, v níž vyznávala lásku jiným ženám. Pokud se zajímáte o literaturu, nejspíš znáte takový žánr jako sapfickou poezii – ta se jmenuje právě po ní.
Na druhou stranu, toto označení pro femininní osoby sexuálně orientované na jiné femininní osoby se začalo používat až mnohem později, a to až v devatenáctém století v některých zemích západní Evropy. Tehdy se lékařská obec začala vážně zabývat příčinami a vlivem homosexuality, bohužel v tom horším smyslu: cílem bylo homosexualitu a vlastně i bisexualitu a pansexualitu vymazat z povrchu zemského. Nicméně i přes tuto temnou historii se termín uchytil a v řadě jazyků se toto slovo nebo jeho obdoba používá dodnes, a to i mezi samotnými ženami, které slovo lesba označuje.
Možná vás napadne, jak je to tedy se slovy lesbička nebo lesbičanka. Ačkoliv je Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky toho názoru, že výraz lesbička není, stejně přijatelný jako výraz lesba, nijak hanlivý, řada homosexuálních žen toto slovo odmítá s tím, že nechce být označována zdrobnělinou, některé jsou dokonce i proti slovu lesba – je tvrdé a nelibozvučné.
A lesbičanka? Nejdřív nás asi napadne, že jde o mužskou obdobu slova Lesbičan, tedy obyvatele ostrova Lesbos, akorát psanou s malým L. V dnešním době se s tímto slovem setkáme už výjimečně, a tak zůstává vzpomínkou na něj třeba kresba od Jana Zrzavého: Lesbičanky.
Jak tedy mluvit o femininních osobách, které jsou sexuálně orientované na jiné femininní osoby? Nejlepší a nejjednodušší strategií je se dotyčné prostě zeptat na to, co by jí vyhovovalo – a podle toho se zařídit.
PS: v poslední době se začalo používat i slovo gay, ale pořád platí, že zeptat se je alfa i omega mezilidské komunikace.